V době, kdy se blíží druhé období hodnotícího shromáždění o potravinových systémech pořádaného OSN, je nezbytné zaměřit se na otázku, zda naše společné úsilí skutečně směřuje k pokroku. Před dvěma lety jsme se ptali, odkud vycházíme, a kam směřujeme. Tyto otázky zůstávají zásadní i dnes, a to zejména proto, že upřímné sebereflexe odhalují, že i přestože jsou přijímána mezinárodní závazky a vedou se vysoké úrovně diskuzí, konkrétní pokrok je pomalý, téměř nedostatečný. Klíčovým problémem je, zda jsou strategie založené na reálném prostředí nebo jen povrchní gesty na světové scéně. Potravinový systém ve světě je složitý a je propojen politikou, ekonomikou i společenskými faktory. Je zřejmé, že řešení na povrchu obvykle nedokážou proniknout hluboko do kořenů problémů, kterým čelí miliony lidí.
Nutnost transformace, nikoli pouze zvýšení výroby
Primárním cílem není pouze zvyšování produkce potravin, ale transformace celých systémů na udržitelné, inkluzivní a odolné. Avšak velkolepé cíle často znějí prázdně, když jsou odpojené od skutečných zkušeností těch, kdo jsou na prvních liniích – malých farmářů, rybářů, původních komunit či místních pracovníků. Je načase změnit paradigma a přesunout důraz na politiky a investice, které budou reflektovat reálné podmínky na místě, nikoli pouze splnit formality na mezinárodní úrovni.
Kontroverze a problémy s účastí občanské společnosti
Nadcházející hodnotící schůzka není bez kontroverzí. Zejména odhlášení Mechanismu občanské společnosti a původních obyvatel z participace odhalilo zásadní slabinu: dominance podnikatelských zájmů nad zájmy komunity. Tato výhrada není pouze procedurální, ale odhaluje hlubší systémy předsudků v globální správě, které preferují ekonomické zisky několika na úkor zranitelných skupin. Takové rozporuplné postoje vyvolávají otázky ohledně legitimity a inkluzivity celého procesu. Jak může být takové hodnocení smysluplné, když ignoruje odborné znalosti těch, kdo denně bojují s hladem? Pokud je skutečný pokrok založen na respektu k lidským právům a suverenitě, pak marginalizace místních hlasů podkopává celý smysl summitu. Budoucí výzvou je vytvořit mechanismy, které skutečně zvýrazní rozmanitost perspektiv, především těch z marginalizovaných komunit, namísto poskytování platforem pro lobbování velkých korporací.
Velikost problémů versus místní inovace a odolnost
Navzdory makroekonomickým selháním a výzvám se na lokální úrovni rozvíjí pozoruhodná odolnost a kreativita. Lidé, kteří jsou na prvních liniích potravinové nejistoty, nejsou pasivními příjemci pomoci, ale jsou aktivními inovátory. Vhodnými příklady jsou techniky sběru dešťové vody nebo agroekologické praxe, které místní komunity vyvíjejí na míru svým specifickým podmínkám. Tato znalost zdola je často přehlížena v mezinárodních strategiích, které upřednostňují vysokotechnologická řešení, jež jsou snadno škálovatelná, ale vypočítaná externími aktéry. Nutností je právdivé zjišťování situace na místě – aktivní naslouchání farmářům, rybářům, pastevcům a organizátorům komunity. Tito aktéři mají praktické vědomosti o odolnosti vůči klimatickým změnám, správě ekosystémů a boji za potravinovou suverenitu, které žádná vzdálená strategie nemůže plně nahradit.
Odhalení komplexnosti skutečných problémů
Media často zobrazují globální potravinovou bezpečnost jako problém nedostatku zdrojů nebo technologií. Ačkoliv jsou tyto aspekty důležité, takové narativy opomíjejí složitost sociálně-politických faktorů, které udržují nebo brání pokroku. Autentické zapojení aktérů odspodu odhaluje složitostí, které se skrývají za statistikami – konflikty, práva na půdu nebo selhání politiky často způsobují hladomor a nerovnost. Místo přístupu shora je třeba přejít k participativním modelům, které uznávají místní agenturu. To vyžaduje přerozdělení zdrojů a pravomocí směrem k těm, kdo nejlépe rozumí jejich prostředí. Teprve tak je možné nastartovat skutečné transformace, jež jsou zakotvené v reálných potřebách těch, kdo nesou hlavní břemeno systémových selhání.
Příprava na budoucí globální akce: UNFSS+4
Nadcházející summit OSN o potravinových systémech+4 není jen dalším kontrolním bodem na cestě za ambiciózními závazky. Je to příležitost ke zpětnému přehodnocení a přeorientování našeho přístupu ke změnám v potravinových systémech. Vyžaduje se, aby se od slov přistoupilo k činům, které budou skutečně inkluzivní a založené na komunitní iniciativě. Klíčové je podporovat participativní dialog, které bude vycházet z reálných a místních zkušeností, a zároveň zodpovědnost vlády a korporací za konkrétní kroky. Co je zřejmé, je, že úspěch závisí na základní změně paradigmatu: rozpoznat, že řešení nespočívají pouze v technologických inovacích nebo finančních investicích, ale především ve společném vědění komunit, které potravinové systémy produkují, konzumují a na nich závisí každý den. Budoucnost pot